Eutanazie. Víme, o čem mluvíme?

Někdy se diskuse o eutanazii vede jako hovory u pískoviště. Jeden mluví o voze, druhý o koze, mnozí si myslí, že mají ve věci jasno, i když o ní vůbec nepřemýšleli. Proč tomu tak je?

Bojíme se. Smrt a umírání jsme zavřeli za dveře nemocnic, zkušenost s nimi ztratili, neznáme je a máme strach. Do nějaké míry je tu bázeň na místě jako před vším, co nás přesahuje a čemu nikdy nemůžeme úplně porozumět. My se ale strachem necháme dobrovolně ochromit a potom hledáme zkratkovitá řešení, která by nás z něj vysvobodila. „Zažila jsem umírání svých blízkých a vím, že péče o umírající u nás není dobrá. Proto jsem pro eutanazii,“ napsala nedávno jedna politička. Domysleme analogicky: vydávají se špatné knihy – vydloubeme si oči? Šijí ševci špatné boty – uřežeme si nohy? 

Útlá knížka, kterou ve druhém aktualizovaném vydání vydala Cesta domů, se snaží nabídnout základní hrubou orientaci v této problematice a malým dílem přispět ke kultivaci současné diskuse. Nabízí několik pohledů na základní témata diskuse o eutanazii, informuje o posledním vývoji ve světě, snaží se nepominout podstatné argumenty a inspirovat k hlubšímu promýšlení tématu, které s naším životem souvisí patrně více, než se může na první pohled zdát.